Odporný udavač, Lon Fuller a já

Už dřív jsem psal o tom, jak vysoká škola ovlivňuje myšlení a nedávno jsem se opět přesvědčil, že je to pravda.

Jistě znáte fiktivní případ tzv. odporného udavače od Lona Fullera (pokud ne, tak zde). Jde o problém práva a morálky, resp. pojetí práva obecně, ve kterém je čtenář, v roli nově zvoleného ministra spravedlnosti země, která byla zrovna osvobozena z područí totalitního režimu, postaven před otázku, jak se vyrovnat s „odpornými práskači“, tedy osobami, které byly poplatné předchozímu režimu a udávaly své spoluobčany a vystavovaly je tak soudnímu stíhání, které často končilo smrtí. Čtenáři, jako ministerskému předsedovi, je prezentováno pět rozdílných stanovisek a doporučení jeho poradců/náměstků, ze kterých si musí jedno vybrat. S tímto problémem, možná více filosofickým než právním, jsem se prvně setkal už v prváku. Tehdy mě na něj upozornil kamarád, ke kterému se to zase dostalo od jiného kamaráda, se kterým se kvůli tomu pohádal. Před těmi téměř čtyřmi lety jsem se po přečtení onoho textu klonil nejvíce k názoru druhého poradce, totiž ke konstatování, že v době existence totalitního režimu přestalo právo existovat a činy „odporných práskačů“ proto nelze hodnotit jako po právu, ale ani jako protiprávní. Navrhovaným řešením bylo nepodnikat nic a nezabývat se minulostí.

Dnes už se s tímto závěrem neztotožňuji a kloním se spíše k názoru třetího náměstka, který naopak tvrdí, že právo obecně i nadále existovalo, nicméně je třeba rozlišovat mezi jednáním nijak nezatíženým ideovými základy režimu (např. svatby, obchody, závěti, atd.) a mezi jednáním, do něhož se tyto naopak promítaly nebo jednáním, které mělo základ v právních předpisech přijatých protiústavně nebo v rozporu se základními právními principy. Zatímco první jmenovaný druh měl zůstat právně závazný, druhý typ jednání byl podle třetího náměstka považován za protiprávní a tedy bez právních účinků. Ačkoliv text výslovně nestanovuje, jaké řešení třetí náměstek navrhuje, lze se domnívat, že by jím mělo být posuzování činů „odporných práskačů“ optikou zákonů platných v době totalitního režimu, nicméně bez ohledu na zákony přijaté protiústavně a stejně tak bez ohledu na jejich tehdejší interpretaci poplatnou totalitnímu režimu.

Co z takového názorového posunu soudit? Těžko říct. Nejsem totiž rozhodně přesvědčen o tom, že dnes přemýšlím lépe a správněji než před čtyřmi lety. Naopak, mám občas pocit, že tehdy, kdy jsem nebyl zatížen myšlenkami některých respektovaných autorit z oboru (jinými slovy, nevěděl jsem toho tolik), které nám byly později prezentovány na vysoké škole, mohl jsem si názory utvářet svobodněji. Není to totiž jen Fullerův problém „odporného udavače“, ale celá řada jiných, byť i zcela obyčejných, věcí, na které dnes pohlížím zcela jinou optikou než před čtyřmi lety. Není to totiž podle mě tak, že čím víc člověk ví, tím lépe se v dané věci zorientuje a tím lépe si utvoří svůj vlastní názor. Je to totiž dost možná přesně naopak. Každá cizí myšlenka na nás působí, ať už pozitivně nebo negativně, a do jisté míry nás ovlivní. Pokud se nám nelíbí, zavrhneme ji, pokud s ní ovšem souhlasíme, často ji přijmeme za svou. V náhledu na danou problematiku pak kolikrát zaujmeme v podstatě přejatý názor. Nakolik je tedy u sečtělého člověka vůbec možné určit, co je čistě jeho vlastní názor?

Ne že bych sám sebe považoval za sečtělého, ale nakolik je tedy tento můj současný pohled na problém „odporného udavače“ skutečně můj vlastní? Jo, já vím. Je to jako ptát se jak víme, že jsme, protože co když je to tak, že vlastně nejsme? Pro běžný život nemá smysl se zabývat takovými, téměř metafyzickými věcmi, čas od času ale neuškodí se takto zamyslet. Čistě v rámci jakéhosi mentálního cvičení.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *