3D tisk a některé právní problémy s ním spojené

Vždycky mě fascinovala věda a vědci. Lidé, kteří dokážou díky svým mozkům posunout lidské poznání dále. Je jedno zda jde o nanotechnologie, elektroniku nebo o cokoliv jiného, je to stejně fascinující. Já ale bohužel nebyl nikdy technický typ, kariéra vědeckého inovátora mi proto byla odepřena. Díky svému zaměření se tedy můžu na podobně fascinujících věcech podílet pouze z té jednoznačně sušší stránky.

Jinak tomu není ani u 3D tisku. Zatímco samotní vědci (eventuálně jiné chytré hlavy) dokázali 3D tiskárnu zkonstruovat a přivést k životu, úkolem právníků je vyřešit celou řadu souvisejících právních problémů, které s sebou 3D tisk může přinést. Zejména pak v oblasti práva duševního vlastnictví. Stejně jako počítače, vypalovací mechaniky a cédéčka, případně později USB disky, představily nové možnosti jak zpirátovat hudební či audiovizuální nahrávky, 3D tiskárny otevřely v tomto ohledu dveře novým způsobům neoprávněného užití cizích patentů nebo průmyslových vzorů (tj. designu). Každý si bude moci doma vytisknout vlastní kryty na mobil, kávovary, značkové brýle, hodinky, atd. a tyto pak jednoduše dále prodávat. Rozhodně přitom neplatí, že toto bude možné jen u výrobků z plastu. Kromě něj už je dnes jako tiskařský materiál použitelná například i čokoláda. Nabízí se proto otázka, zda je třeba 3D tisk nějak regulovat. Zastánci budou argumentovat zmíněným zvýšeným rizikem zneužití, odpůrci zase tím, že regulací se zbrzdí inovace.

V úvahách nad odpovědí na tuto otázku je nicméně třeba zohlednit skutečnost, že kopírování patentu nebo průmyslového vzoru čistě pro svou vlastní potřebu, nikoliv za komerčním účelem, je dovoleno. Kopírování autorskoprávního obsahu pro vlastní potřebu je sice ve většině zemí EU, Česko nevyjímaje, v zásadě povoleno také, ovšem ve světle rozhodnutí Soudního dvora EU pouze za podmínky, že originál je kopírován z legálního zdroje. Veškeré stahování filmů a hudby ze serverů, kam je mohou uživatelé volně nahrávat je proto problematické, protože soubor ve většině případů nebyl na takový server umístěn v souladu s platnou licencí. Na druhé straně se lze dohadovat, do jaké míry je možné po běžném uživateli požadovat, aby zdroj ověřoval. Používání 3D tiskáren by mohlo ve vztahu k autorskoprávnímu obsahu nabýt na relevanci například při tisku nejrůznějších akčních figurek a jiných hraček pro děti. Rodič by tak mohl sice ušetřit tím, že by ze zakoupené originální figurky některé z postav z Pána prstenů udělal dvě, aby každé z dvojčat mělo s čím si hrát, nemohl by si ale založit živnost na jejich prodeji. A to nejspíš ani za předpokladu, že by vyráběl figurky Gandalfa držícího místo kouzelné hole světelný meč nebo jakkoliv jinak pozměněné a odlišné od těch běžně prodávaných.

Problematický může ovšem kromě kopírování být i samotný předmět originálně vytištěný 3D tiskárnou, tedy plně v souladu se zákonem. Je totiž smutnou pravdou, že přestože 3D tiskárna představuje prostředek, kterým je možné zhotovit umělou ruku nebo nohu na míru, eventuálně v kombinaci s nanotechnologiemi i umělou lidskou tkáň, stejně dobře může vytisknout plně funkční střelnou zbraň. Pro člověka, který není zastáncem politiky do každé domácnosti pušku pod postel, představuje toto pádný argument pro případnou regulaci. Tím spíše potom v dnešní Evropě, zmítané finančními potížemi a uprchlickou krizí, kde se její obyvatelé vlivem, do větší či menší míry, iracionálního strachu stále více uchylují k názorovému extremismu. Od klábosení u piva nebo demonstrací je pak už jen krůček k násilné akci, tím spíše bude-li prostředek k ní velmi snadno dostupný.

Ruku v ruce s tím jde i otázka odpovědnosti. Ponese následky jednání pouze konečný uživatel nebo také výrobce? Je přece jen a jen na uživateli, co si vytiskne. Výrobce počítačů také není odpovědný za počínání piráta sdílející velké množství filmů a hudby, který k tomu používá osobní počítač jako prostředek. V případě 3D tiskáren ovšem situace nemusí být tak černobílá. Jde o to, zda je možné prodej takové tiskárny považovat za podílení se na porušení (např.) patentu, tedy na výrobě patentem chráněného produktu. To je ale značně nepravděpodobné, už jen proto, že výrobce by pro to musel výslovně nabádat zákazníky, aby jeho tiskárny využívali výhradně k výrobě a prodeji nějakého konkrétního patentovaného produktu.

3D tisk, přestože se už sice nejedná o žhavou novinku v tom pravém slova smyslu a tiskárny jsou už dokonce relativně dostupné i pro běžné lidi, stále představuje nový fenomén a jeho vývoj proto bude záviset na tom, jak se vypořádáme s výše nastíněnými problémy (a samozřejmě se spoustou dalších zde nezmíněných). Celá oblast je skutečně velmi zajímavá. Chcete-li zjistit něco více o vývoji 3D tisku, zejména ve vztahu k osobním 3D tiskárnám, doporučuji ke zhlédnutí tento dokument.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *